Cesta kolem Česka za 8 dnů, východní půlka, den 3.

Kolem Česka, 1. polovina, den 3.

Bukovec – Malá Vrbka; 264 km; 4:42 h; neděle 3.5.26          

https://mapy.com/s/jejekarena                                                                       

nocleh: Malá Vrbka, Penzion U Vavříků, 736 775 912; www.penzionuvavriku.cz

Zajímavosti:

Bukovec, nejvýchodnější bod https://mapy.com/s/gejavovudu

Žítková, louka orchideje https://mapy.com/s/fedokefelo

Vyškovec, PP Pod Hribovňou orchideje https://mapy.com/s/pehubeceju

Březová, louka Cestiska https://mapy.com/s/lakapecuze

Javorník, louka Nad vápenkou, orchideje, motýli https://mapy.com/s/bunakezunu

Kuželov, větrný mlýn https://mapy.com/s/lurotoloco

Třetí den zme si místo snídaně pospali, a stálo to za to. V azúru zme vyzatáčkovali a szatáčkovali těsně před polskou hranici, vpravo do hory a davaj po úzký cestě plný kamínků. Minuli sme louku, pod níž je nejvýchodnější bod ČR a furt do hory. Cesta se tu klikatí mezi občasnými staveními, chvilu zbytky asfaltu, chvilu šotolína, louky, lesy, z hřebene výhled vpravo na Bješčady, vlevo do Polski. Možná pocitově takový trošku Rumunsko. Bomba pohledy a dyš zme v tej únyji, tak zme mezi lukama zajeli na pár set metrů do Polski, hned zpět a klesáme do Hrčavy. Odtud neméně malebnej úsek na hlavní, dole v údolí. Dolu do údolí zme se dostali tak, že sme vyjeli asi čtyři hřebeny, sjeli do čtyřech údolí, a tak postupně sklesali dolů, stále jedouce lesem a občasnými pohledy do teho fajnego kraja. Uprostřed lesa zastávka autobusu a lesní cesta s lampama. Kolem pangejtů stovky sytě žlutých blatouchů, krása. Kde se vám poštěstí jet na pětku na volnoběh několik km, bo nemá ceny jechač šybčejšej!

Opětovný dálniční vopruz přes Frydek až k Frydlantu a Ostravicu. Za stovkou radarů a rychlostních kamer začíná žúžo. Stoupání kolem nádrže Šance. Ano to je Velké sedlo, kde žil hrázný Palyza v seriálu z televizního pravěku. Pár úžasných pohledů dolů na jezero a začínaj pravý beskydský točky. Takový Červenohorský sedlo naležato. Široká silnice, očíslovaný zatáčky. Díky všem laskavým, co nás pustili a my to mohli rozjet, teda „ponašimu“. Uvažujete, zda sem jet? No jasně, bo tato plavná pohoda trvá dlouhý kilometry a vede až nahoru, na hranici se Slovenskem. Ve stoupání nám Pražák ve Folksu musel ukázat, že mu to idě lip, aj 130 že z teho vyždima. Přejme mu to, stejně zme ho dojeli za dva kilometry a courali se za nim dalších 8 km, než na to bez blinkru těsně před námi dup a uprostřed jedný vracečky zastavil. No což, telefon musi držet a čumět do něj, ináč sa nedá. Takže přes 2 km Slovenska zme vodbočili vpravo a juchali dúle do Karlovic. Bo bylo po jednej, zastavili zme se na brenč, Gajduv dvur. Jídlo dobrý, čekání delší, ceny vyšší. Ale najedli zme se aj napojili. Dúle přes Karolinku, v Novém Hrozenkově vlevo, dál krásným údolím s loukama a chalupama a drsně do hory. Cesta se zúžila na jedno auto a něco, ale každých pár metrů byla výhybna. Krpal jak svyňa, auta hore aj dúle, bajky teš a cyklisti rovněš. Jet za jedna, drobet nad volnoběh do kopca, nic extra. Ale vyřešilo se to, stúpaš a stúpaš, a najednou pecka mezi vočiská: tak nádherný výhledy, tři tisíce odstínů zelený, pamprdlice, slunko a modro. Dostali zme se až do 900 mn.m., sedlo Kohútka, a zme opět na Slovači. A bacha, všetko bez kyslika, my aj mašiny!

Směrem na Slovensko se otevřou dechberoucí a endorfiny naplno do řečišťa pumpujici vyhledy, převážně na hluboký bukový stráně, keré klesajú dole do udoli. A klikatice nadol, kilometry malebnýho sjezdu. Za Lysou pod Makytou otvíráme plyn a frčíme zpět do Čehúnostánu. V Horní Lidči ohýbáme na Valašske Klobuky, Brumov-Bylnice a končíme v koloně před Štítnou nad Vláří. Kolona je proto, že z obou stran sou krajnice plné odstavených aut a bojácnější řidiči se bojí jet natěsno s protijedoucími. Takže přiskokem vpřed a na začátku vsi chápeme. Více jak polovinou vsi, po hlavní silnici, sa koná jarmark, kde některý krámkaři si postavili své stánky téměř až ke středove čaře. Mraky lidí, mezi nimi projede auto tim směrem, pak čekání, projede protivka, do teho my, ze kterých v tom nedělním horku leje. Škoda že zme nevzali korale a zrcátka, bo zme mohli s místními navazat družbu. Sláva, frčíme dál a věter ve vlasech věje, tedy „jako“. V Bojkovicach vlevo a opět do hory. Jedem téměř sami, takže votvirame a púšťave šťavu do cilyndruv. Hezký točky, světlo, stín, louka, les, ves, les a po „nádherně“, asfaltem vyspravenym a fajně jemnym kaminkem vysypanym usekem se blížíme do Žitkovej. A zme tu, vyjedeme nahoru a zase ty plnotučný vyhledy. Žítková na náhorní kopanica, obklopena lúkami, co je sečú synéčci bez klobúka. Jedeme po uzky cestě, zastavujem a kocháme se. To není granát, ani šrapnel Hlaváčku, to je prostě bomba, vodikova pumprlica. S telefonem to nejde dobře vyfotit, to chce raděj zapsat to do srce, jenže tam už těch krásnejch pohledů, míst, zatáček, barev, stínů a vúní je! Fak, to si nejde všechno zapamatovat.

Sjedeme krpálem kolmo dolů, zkouška charakteru a brzd. V Hrozenkově odbočíme z hlavní vlevo a zaplujeme do lesa. Silnice široká tak, že by tu šikovnej flígr klidně i s Migem přistál. V dolním Vyškovci se cesta zúží na šířku Trabanta, ale bez zrcátek, opět kolmo nahoru a proplétáme se mezi staveními. Snad nikdo nepojede z hory dúle, bo se nevyhneme! Stoupáme o desítky metrů, začínají louky. Objevují se i petrklíče, které doplňují všudepřítomné pampelišky. Zatáčky, stoupání, louky, jedna, dva, tři, dva a zme na hřebenu, ale vopravdickym, bělokarpatskym. Tak výjezd sem hore je sám o sobě velkým zážitkem, rozhled po okolních hřebenech, údolích, horizontech, lúkach a lesích stál za to. Sice mám vypsaných pár orchidejových luk, ale brumláme si to dál. Silnice se rozšířila tak, že je před námi autobus! Laskavě počkal na zastávce a nechal nás jet dopředu. Chvilku valíme, ať se mu vzdálíme, vyjedeme zasejc nahoru a přivíráme plyn na jemnou kochačku. Lidi, Bílý Karpaty, toť krása nesmírná, velebná a přitažlivá. Připodobněno k ženě, tak toto zde je maxi krasavica, ladných tvarů, lepica, jak řikaj ve Stoličnem Bělehradu. Očiska si můžeme vykoukat na tu krásu. Popojedem, zastavujem, fotíme, kocháme se. Popojedem etc. etc. Tak sem určitě chceme vzít naše robky a podělit se s nima o tú krásu. Kdož zte tu nebyl, ražte sem, dokud tu nejni žáden větrník, žádné bláznivé soláry apod. Fak to chce si udělat čas na projití spousty zajímavých přírodních památek a luk z orchidejami. Na jednu stranu hory, louky, lesy, na druhú pohled do nížin s vodou, poli, loukami, městy a vesnicemi. Krása vskutku boží a Bohem daná (Zjevení 4:11).

Přes Lopeník a Strání sjíždíme dolu do nižších poloh. Když to situace dovolí a my zme dostatečně sami, na plný plyn najíždíme na „Horňácko“. Krátká zastávka u „větráku“ nad Kuželovem (fakt tu dobře duje), pak drobné pokochání nad krásou kamenných stodol v Hrubé Vrbce a mezi poli frkame do Malej Vrbky, kde zastavujeme před Penzionem u Vavříků. Stroje odkládáme do garáže, my se deme umyť a hybaj na večeřu. Aj štopku na uvítanú dostanem. To je naša! Dobra, opravdu, ze slivek? Ne ty majú šárku, tu všici majú durancie a z tých sa to robí.

Večeře, pifka, posezení v sadu za domem až do západu slunce a večer před spaním naprosto famózní pěvecký zážitek – zkouška místního horňáckého pěveckého sboru. Jen hospodáři, ale tož chlapi, klobúk dúle, zte machři, díky za krásný zpěv, písní táhlých jak zdejší kopce.